Náhody neexistují
Národy se v přátelskosti lidí vůči druhým lidem liší. Některé jsou otevřenější, jiné si drží větší odstup. Známe to i z našeho regionu. O Češích se říká, že moc vřelostí nepobrali. Jistě je to individuální, ale když přijedeš na dovolenou na jih Evropy, lidé se nějak začnou víc usmívat. Zajímají se o tebe a rychle se s tebou dají do řeči. Jsou tak nějak víc v pohodě. Asi je to tím, že tam mají víc slunce, mohou se zrelaxovat v moři a po obědě si dát šlofíka.
A co v Ekvádoru?
Přijedeš do městečka a místní lidé si tě zvědavě prohlížejí. Jak by ne. Vypadáš jinak, je zřejmé, že jsi cizinec. K rezervovanosti je to ale nevede. Dívají se na tebe a usmívají se. Snadno se s tebou dají do hovoru a snadno je rozesměješ. Jeden den navštívíš kavárnu a druhý den už na tebe volají "ahoj, ahoj, jakpak se dnes máš?"
Občas jsem je pozorovala za záclonou. Jací jsou, když tam není žádný turista, když jim nejde o prodej. Jak fungují mezi sebou. Všichni se zdraví, povídají si přes ulici, smějí se, zpívají si nebo si zatančí.. Žádný rozdíl. Jsou prostě takoví.
V Quitu
Jako turista jsem moc španělsky neuměla.. Recepční v hotelu mi vzal kufr, i když jsem posunky naznačovala, že to není potřeba. Jeho angličtina byla zhruba stejná jako moje španělština, ale to nevadilo. Cestou do pokoje jsme si povídali. Mají obrovskou chuť tě pochopit a domluvit se. Zapojili jsme všechny světové jazyky – ruce, nohy, koulení očí, poskakování, pantomimu – a fungovalo to. Navíc se u toho společně celkem nachechtáš.
Možná si řekneš, že je to jen jiný mrav a nic to neznamená.. Ale není to pravda. Byly to rozhovory dvou srdcí. V Ekvádoru mají srdce k sobě prostě blíž.
Modrý hotel
Následující události patří také do mé první návštěvy Ekvádoru. Jeli jsme tenkrát navštívit kamarádku. Denisa nás poslala do jednoho hotelu. Byl modrý. Přijeli jsme v podvečer a strašně pršelo. Rychle jsme se ubytovali a šli si dolů ulovit něco k snědku.
Po chvíli přišla paní a přinesla nám dort z té oslavy.
Svůj vlastní dort. Neznámým lidem. Cizincům.
Přiznám se, že mě to dostalo a zase mi zvlhly oči. Krásné gesto. V Čechách tohle obvyklé není.Druhý den ráno jsme jeli s Denisou na úřad. Tam čekalo překvapení. Ta krásná dortová víla seděla za stolem. Upřímně nás vítala. Z dalších dveří vyšel její manžel a zeptal se, jak nám chutnal dort. Všichni jsme se objali.
Když jsme po pár měsících přijeli znovu do Ekvádoru, příběh pokračoval. Znovu jsme se viděli. Na úřadě. V modrém hotelu. A pak u nich doma, kam nás pozvali na večeři. Bylo to hezké, cítila jsem se poctěna. A to jsem ještě nevěděla, že jídlo, které se podávalo byl tamales. Tradiční a slavnostní ekvádorské jídlo. Jeho příprava trvá pekelně dlouho.
Od té doby jsme přátelé.
Je náhoda, že hned při první návštěvě Ekvádoru potkáte lidí, ke kterým pocítíte náklonnost a úctu? Je náhoda, že vás kamarádka pošle právě do toho hotelu? Je náhoda, že se tam odehraje něco, co vás zasáhne a vzájemně sblíží?
Já na náhody nevěřím. A v Ekvádoru se kouzla dějí.
Chceš vědět až vyjde nový příběh? Napiš mi svůj email:)