Začalo to pod jednou magickou horou
Úvod
Dlouhé roky jsem žila život, který je vlastní tolika lidem kolem nás. Práce v národních i nadnárodních korporacích, tlak na výkon, pocit, že selhání znamená existenční hrozbu.
Po dětech se vše ještě vystupňovalo. Hypotéka, odpovědnost, nekonečné tempo. V kancelářích často vládli lidé, kteří zapomněli být lidmi. My jsme byli "lidské zdroje". Síla, která se čerpá.
A já jsem běžela. V jednom kole, s batohem povinností, do kterého se postupně přidávalo všechno, co jsem si nedokázala dovolit pustit.
Až jsem jednoho dne přestala vnímat, že život není jen přežívání. Že žít znamená opravdu Žít.
Pokusy o změnu
Když přišla nemoc, na chvíli jsem se zastavila. Uvědomila si, že chci změnu, ale bála se udělat zásadní krok. Odešla jsem do jiné práce. A pak do další. A bylo to vždy stejné.
Stejná kolečka. Stejné stěny. Stejné pocity.
A pak přišel vnitřní milník. Poprvé jsem si dokázala říct, že už nemám tolik času jako dřív — a že s ním nemůžu mrhat. Zároveň přišel šéf, který se netajil tím, že mě v práci nechce. Chtěl mladé, tvárné, poslušné. A já jsem už poslušná být nedokázala.
Odešla jsem. Moje situace se nezměnila, děti byly stále stejně nezletilé a já potřebovala příjem. Ale už jsem se nebála.
Návrat k sobě
Začala jsem hledat cestu zpátky k sobě. S kamarádkami jsem si vzpomněla, že mě odmalička bavilo psát. A že když píšu, cítím se pravdivě. Procítila jsem slabý, ale jasný záblesk světla.
Ale než jsem mohla jít dál, bylo třeba vyřešit ještě něco mnohem bolestnějšího — vztahy s lidmi, kteří mi byli blízcí, ale neuměli dávat lásku bez podmínek.
Bylo to pro mne těžké. Opouštět staré vzorce, očekávání a role, je práce na zbytek života. A musela jsem udělat to nejtěžší: odpoutat se.
Nevzdávala jsem se. I když to bylo jako krok nahoru a tři dolů. A zas krok nahoru. Někdy jsem ale pochybovala.
A pak přišel Ekvádor: země, která probouzí
Nejsem typ člověka, který hledá dobrodružství. Ale něco mě táhlo do země, o které jsem věděla jen málo. Do Ekvádoru.
Jela jsem. Ne sama, ale poprvé bez cestovky. Poprvé tak daleko. Byla jsem nervózní. Věděla jsem jen, že musím jet.
A pak jsem seděla v malé kavárně pod jednou andskou horou .Tehdy jsem ještě netušila, jak magické to místo je. A pak se to stalo.
Najednou mě zalil pocit, který se dá jen těžko popsat. Jako vlna světla. Silný prožitek štěstí a vděčnosti. Jako obrovská dávka svobody, která přišla zčistajasna a úplně mě zastavila.
Věděla jsem, že se nechci vrátit zpátky do starého života. Že tady — pod tou magickou ekvádorskou horou — se něco probudilo.
Něco, co spalo mnoho let. Možná většinu života.
Zajímavé bylo, že podobné pocity měl i můj partner. O den dřív a o pár metrů dál. Později jsem se dozvěděla, že podobné zážitky má v Ekvádoru více lidí. Že tahle země umí otevírat srdce, uklidňovat a čistit. A že citlivým lidem tam dochází věci, které jinde zůstávají skryté.
Okouzlení nepominulo ani po návratu. Ani po týdnech, ani po měsících.
A tak jsme jeli znovu. Celá rodina.
A od té doby začínám v Ekvádoru budovat svůj nový život. Jako člověk, který našel svou cestu ke světlu.
Nikdy není pozdě najít svou cestu
Tenhle příběh sdílím, protože vím, jak těžké je vystoupit ze známého světa. Jak nutnost zabezpečit rodinu a sebe může být tak svazující. A jak jsme si v této části světa zvykli, že není potřeba žít svůj život. Že stačí plnit povinnosti. Že touhy a volání duše dospělí lidé přece ignorují. Vím i jaké je pochybovat. Bát se. Váhat.
A také vím, že nejsem jediná, kdo dlouho čekal na znamení.
Dnes už chápu, že znamení přicházela dávno — jen jsem nešla dost tiše, abych je slyšela.
Proto chci říct všem, kdo mají pocit, že jejich život je jedna uzavřená smyčka:
- Nikdy není pozdě změnit směr.
- Vesmír nás vede, když nasloucháme.
- A magická místa existují — někdy i pod andskou horou v Ekvádoru.
Ekvádor pro mě není jen země. Je místem, kde se rozzářilo světlo.